Rovní a rovnější

Rovní a rovnější, aneb když o přestupku rozhoduje osoba, která rozhodnutím o přestupku sama páchá přestupek. Tak by bylo možné, poněkud zjednodušeně, charakterizovat situaci na Krajském úřadu Libereckého kraje.

Do úřednické pozice na něj byl přijat můj známý, Ing. Zdeněk Borovička. Nevím přesně, kdy se tak stalo, poprvé mi to říkal v lednu tohoto roku, předtím se o tom nezmiňoval. Dopředu musím předeslat, že pana Borovičku znám léta, ještě z dob, kdy pracoval u hasičů. Nikdy jsme spolu neměli dobré vztahy, pracoval jsem pro drobné chovatele hospodářské zvěře vedle jeho domu, zažili jsme spolu svoje. Pro objektivitu článku tedy musím konstatovat, že nejsem zcela objektivní.

Pan Borovička je jednoznačně moralista. Tomu vcelku odpovídá i pozice, kterou dostal na krajském úřadu – sděloval, že pracuje na pozici, do které spadá i rozhodování ve věcech dopravních přestupků. Vykonává tedy agendu odvolacího úřadu, v některých případech úřadu prvostupňového.

Jenže, pan Borovička zároveň pracuje jako prokurista společnosti PEAR AG s.r.o. Prokura je, ve své podstatě, zastoupení podnikatele při provozu jeho obchodního závodu. Prokurista pak má fakticky stejné pravomoci jako jednatel, které však mohou být omezeny jen pro provoz některé pobočky či některého obchodního závodu. Jde tedy o jakousi náhražku jednatelství obchodní společnosti, kdy prokurista jedná jménem společnosti v provozních věcech namísto jednatele, ve stejném rozsahu a stejným způsobem, jako jednatel.

Zákon o úřednících územních samosprávných celků (č. 312/2002 Sb.) ve svém § 16 stanoví, že „Úředník nesmí být členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby, jejímž předmětem činnosti je podnikání. To neplatí, pokud do takového orgánu byl vyslán územním samosprávným celkem, jehož je zaměstnancem. Úředníkovi, který byl do takového orgánu vyslán tímto územně samosprávným celkem, nenáleží odměna za výkon funkce podle věty první. Tato odměna nesmí být poskytnuta ani po skončení pracovního poměru.“

Působení úředníka na pozici člena řídícího orgánu společnosti je tedy nezákonné. Otázkou je, zda lze prokuru považovat za výkon člena řídícího orgánu společnosti. Dle mého názoru ano, protože je-li jednatel výslovně v zákoně uveden jako člen řídícího orgánu, pak prokurista, jako statutární zástupce společnosti, zapisovaný do obchodního rejstříku, který za tuto společnost jedná tak, jakoby byl jednatel, musí být též považován za člena řídícího orgánu společnosti.

I pokud bych se mýlil, pak jde o jednání minimálně neetické. Pokud totiž zákon zakazuje úředníkům být jednatelem, pak smyslem takového pravidla patrně je, aby se nepodíleli na chodu obchodní společnosti a nemohlo u nich docházet ke konfliktu zájmu, případně aby se plně soustředili na svou úřednickou práci, a nevěnovali se při práci podnikání. Tento smysl pravidla je však stejný u prokuristy. Tedy i v případě, kdy by samo působení na funkci prokuristy nebylo nezákonné, pak jde minimálně o právní kličku, kterak zákonné ustanovení, zakazující – obecně řečeno – podílet se aktivně na řízení firmy, obejít.

Ještě jednu věc dlužno dodat pro případ, že by výkon prokury byl obecně legální. Pokud by tento byl vykonáván za úplatu, což lze předpokládat, protože nikdo asi nebudeme pracovat zadarmo, pak podléhá výkon této funkce minimálně schválení nadřízeného, protože s výjimkou pedagogické či akademické činnosti, smí mít úředníci jiné příjmy jen se souhlasem úřadu, pro který pracují. Zda byl takový souhlas dán, to nevím. Budu však zjišťovat, neboť nelze vyloučit, že dán nebyl.

Nechci zde působit úplně pedantsky, uvědomuju si, že tu a tam téměř každý jedná protiprávně – ať už tím, že si na chvilku neohlídá rychlost, kterou jede, někoho jiného urazí, vyhodí nedopalek cigarety na ulici, nebo opomene provést nějakou platbu v dohodnutém termínu. Nebudu zde tvrdit, že naše společnost bezvýhradně následuje veškerá pravidla. V tomto případě však chci poukázat na onen kontrast, kdy o tom, zda někdo jiný spáchal či nespáchal přestupek, rozhoduje osoba, která se sama buď přímo dopouští protiprávního jednání, nebo jedná (z mého pohledu) minimálně neeticky. Právo je přitom jakýmsi minimem etiky, v jedné ze svých definic. Jsem přesvědčen, že k obdobným situacím by v demokratickém právním státě docházet nemělo. Rozhoduje-li úředník o tom, zda někdo jiný spáchal přestupek, tedy soudí-li jiné, pak by měl být sám vzorem v kladném slova smyslu, nikoli vzorem toho, jak zákon obcházet.

V této věci podám podnět řediteli krajského úřadu k prošetření, zda je působení pana Borovičky u úřadu legální.